Menu Close

Za Babiše můžou voliči, ale roztleskávali ho i novináři nebo Jan Kraus

Otázky pokládala Anna Lacinniková z Vyšší odborné školy publicistiky pro svou absolventskou práci na téma Osudy novinářů, kteří odešli z Mafry po zásadní změně vlastníka v roce 2013.

V jakém roce jste nastoupil do redakce MF DNES a co vás k tomu přivedlo?Pracovní smlouvu jsem dostal v únoru 2009, ale poprvé jsem do redakce MF DNES přišel v rámci povinné praxe v červenci 2005. Dvakrát jsem si takto odkroutil přílohu Léto, což byla jednak zajímavá zkušenost a jednak více než příjemný přivýdělek. V médiích doznívaly bohatýrské časy a ještě pár let se zdálo, že prakticky nic není nemožné. V září 2006 jsem měl jasno, že zpět do školy se už nevrátím. V redakci jsem zůstal, poměrně dlouho jsem se pod vedením tehdejšího precizního šéfa kultury Honzy Kábrta školil a svou první stránku coby editor kultury jsem do tiskárny poslal v únoru 2007.

Pracoval jste celou dobu vašeho působení v MfD jen v kulturní rubrice, nebo jste působil i jinde?
Neopustil jsem čtvrté patro Anděl Media Centra, ale vyzkoušel jsem si rozmanité činnosti. Vyloženě mimo kulturní rubriku jsem sice byl jen asi tři měsíce v roce 2011, kdy jsem působil jako redaktor magazínu Víkend, ale od stálého angažmá v kultuře jsem si odskakoval bokem i jinak. Pod Honzu Kábrta tehdy spadala i zmíněná rubrika Léto, tedy příloha vydávaná denně přes letní prázdniny. Takže jsem nějakou dobu buď paralelně s kulturou nebo i samostatně editoval tenhle sympatický lifestyle. Chvilku jsem hostoval také v příloze Cestování, kde mi tehdejší šéf Standa Drahný nabídl stálý půlúvazek. Zůstal jsem však loajální kultuře. 

Původně jste psal jen do tištěných novin, před sedmi lety vám k tomu přibyl i iDNES. Co se pro vás změnilo?
Papírová a online kulturní redakce se spojovaly na podzim 2012. Samozřejmě přibylo práce, na kterou zůstalo ještě navíc méně lidí. Za stejnou mzdu, což mě štve teď, ale ozvat jsem se měl tehdy. Co už. 

Online zpravodajství je úplně jiný vesmír. Každodenní uzávěrky deníku se nám doplnily o čerta, který nikdy nespí. Navíc nám zůstávala povinnost dělat nějakým způsobem dvojí, respektive trojí práci. Rychlou novinařinu na iDnesu, pomalejší, ale o to důkladnější zpravodajství a publicistiku pro noviny a k tomu ještě víkendovou přílohu Scéna, kde čtenář právem očekával delší a hlubší čtení. Myslím, že jsme se o to poctivě snažili, ale nejsem přesvědčený, že to vždy vyšlo, ani že to vlastně dlouhodobě takhle dělat šlo. 

Jak jste reagoval na koupi mediální domu Mafra (rok 2013) Andrejem Babišem?
Byl to šok, samozřejmě. Obzvlášť proto, že Babiš den předtím tweetoval, že „zítra asi něco koupí“, a nejvíc se spekulovalo o tom, že to bude tehdejší vydavatelství Ringier. A protože novináři celkem často fluktuují, a tak je spousta bývalých kolegů rozesetá do desítek redakcí, různě a více či méně škodolibě jsme si v předvečer velkého nákupu vyměňovali dojmy.

Když potom druhý den v našem open space začaly postupně všem pípat maily od vedení, byl to šílený zážitek. Rozhodně nechci koupi jednoho mediálního domu jedním oligarchou přirovnávat k velkým dějinným událostem, ale zpětně viděno to byl takový ten pocit zmařených nadějí, jaký snad museli Češi zažívat – a milionkrát silněji – když Prahou najednou pochodoval Wehrmacht, nebo o blbých devět let později lidové milice. Zdůrazňuju, že to srovnání kulhá na všechny nohy, ale byl to prostě pocit zmaru. Líp to popsat neumím. Vlastně jsem rád, že jsem zažil jen tuhle událost, ne ty předchozí zmiňované. Konec patetické vložky.

Jaký jste na to, coby novinář, měl názor?
Dovolím si malou odbočku. Úspěšný start Andreje Babiše v politice nejde na vrub jen politikům rochnícím se v žabomyších válkách a korupci nebo jimi znechuceným voličům. Můžou za to i mnozí novináři. Babiš se od začátku stavěl nejen do role úspěšného selfmademana a bojovníka proti vládním nepravostem, ale s gustem se navážel do transformace 90. let a Václava Klause, který ji zosobňoval. Netvrdím ani v nejmenším, že ta doba nemá být podrobována kritice, ale Babišův frontální útok na devadesátky a Klause mu vydobyl jisté „benefits of doubts“. Protože (někteří) novináři a jinak mediálně vlivní lidé byli prostě rádi, že tu je někdo, kdo na nenáviděné období s gustem plive. Ostatně, pusťte si záznam Show Jana Krause z 23. září 2011, kde podnikatel Babiš, který určitě nechce jít do politiky, cosi vesele mektá o svých bioplynkách a o tom, že byla hodná a špatná StB. Jen pro srovnání – o dva roky dříve Kraus tamtéž griloval Kateřinu Jacques kvůli naprosté banalitě, kdy neznala encyklopedické detaily o biomase.

Celý start Babišovy politické kariéry, který se skutečně datuje nejméně někam do poloviny roku 2011, tedy považuji i za velké mediální selhání. Protože kdo jen trochu chtěl, mohl a měl už tehdy vědět minimálně o tom, jak Babiš v roce 2010 brutálně prolobboval podporu biopaliv ve Sněmovně narychlo svolané den před volbami. Možná i o tom, že velkouzenář není žádný novodobý Baťa, ale že k Agrofertu přišel poměrně nečistou cestou. A že měl více než pletky s komunistickou tajnou policií. 

Byl jsem kulturní, ne ekonomický redaktor, ale minimálně v hrubých obrysech jsem Babiše takto vnímal i já. Takže jsem z něj nadšený samozřejmě nebyl.

Po jeho koupi odešlo z MF DNES i Lidových novin spoustu novinářů. Nepřemýšlel jste o odchodu v té době i vy?
Ano, přemýšlel. A myslím, že podobné myšlenky se tehdy honily hlavou asi všem. V kultuře jsme se nakonec přiklonili k tomu, že jsme jednak trochu za větrem a jednak, že když budeme svoji práci dělat profesionálně dál, tak redakci, kterou jsme pořád považovali za „svoji“, posloužíme nejlíp. Zpětně ohlédnuto ten kompromis za to nestál. Ale moje rozhodnutí zůstat mělo hlavně dva zdroje motivace. Jednak mi zrovna nikdo neházel lano, jednak jsem ctil loajalitu především vůči své tehdejší šéfce Mirce Spáčilové. Stejně jako při několika předchozích nabídkách změnit místo. Mimochodem, šéfredaktor mě nějakou dobu předtím lákal dělat editora domácího oddělení. Opět hlavně z důvodu loajality jsem zůstal v kultuře. Kdybych na to byl tehdy kývnul, mohla být situace v červnu 2013 úplně jiná.

Nebylo pro vás, coby novináře, v rozporu to, že se majitelem vydavatelství stal nejen podnikatel, ale i politik?
Samozřejmě, že jsem to vnímal jako obrovský problém. To jinak ani nešlo. Nevím už jistě, jestli jsem v tu dobu uvažoval tímhle směrem, ale když se opět ohlédnu zpět, říkám si, že jsem se mohl utěšovat jedině tím, že Babiš přece nemůže v politice příliš uspět. Že tu zrovna grandiózně krachoval jeden politicko-podnikatelský projekt hlásající odstranění starých dinosaurů, tedy Bártovy Věci veřejně, a lidi nemůžou být tak blbí, aby okamžitě skočili na lep něčemu velmi podobnému. Inu, mýlil jsem se. 

V listopadu 2013 odešel z postu šéfredaktora Robert Čásenský. Jak se vám s ním pracovalo?
Roberta Čásenského, kterému nikdo neřekl jinak než Čenda, považuju za špičkového novináře, nebo vzhledem k jeho letitému působení ve vedoucích pozicích bych mohl říct i mediálního manažera. A ta přezdívka mimochodem dokresluje atmosféru, která v předbabišovské MfD vládla. Nikdo neříkal šéfredaktorovi „pane Čásenský“, a to ani začátečnické ucho, jakým jsem byl v prvních letech já. Jemu i jeho zástupcům jsem samozřejmě dlouhou dobu vykal, ale bylo to takové to vykání křestním jménem nebo právě přezdívkou. Ne nějaká familiérnost, ale funkční záležitost, protože je tak prostě oslovoval každý a nebyl s tím žádný problém. Vzpomínám na to období rád a je mi smutno, že už nic podobného v médiích asi nezažiju. 

Čásenského vystřídala novinářka Sabina Slonková, avšak po několika měsících redakci opustila. Údajně udělala velké personální obměny a vztahy v redakci nebyly dobré. Jak jste vnímal tohle období?
Pamatuju si na to přesně a už tehdy mi z toho bylo smutno. Sabina Slonková za to snad ani nemůže, ale ten přechod byl prostě bolestný. Asi zákonitě. Redakce rozměrů MF DNES, která denně vydávala dvě tři desítky velkoformátových stran a k tomu dejme tomu ob den nějakou přílohu, je obří stroj, který může dlouhodobě dobře fungovat jen namazaný a s láskou opečovávaný. 

Pro představu. MfD tehdy vyráběl zhruba tucet celostátních oddělení (kromě různých rubrik to byla i dvě oddělení grafiků, korektoři nebo fotografové), čtrnáct krajských redakcí a několik redakcí magazínů. To už je nějaká armáda lidí. A přirovnání k válečné mašinerii nevolím samoúčelně. 

Dobrá armáda funguje v pevné hierarchii, zároveň však nižší jednotky mají jistou nezbytnou autonomii. Dejme tomu, že velitel roty vojáků samozřejmě přijímá rozkazy od svých nadřízených, ale pokud bude se svým mužstvem komunikačně odříznutý, bude muset dělat vlastní rozhodnutí, stejně tak velitelé jemu podřízených čet. Nejde to napořád, ale pokud mají vojáci vytyčené nějaké úkoly, dokážou se jich nejen držet, ale v rámci svého výcviku měnit postupy potřebné k jejich splnění. 

A paralela s redakcí? Úkolem každé rubriky samozřejmě bylo a je každý den zaplnit sobě určené stránky. Zaplnit je nejlépe vybranými, napsanými a graficky doprovozenými články. Úkol zdánlivě prostý, ale k jeho dosažení lze dojít desítkou různých cest. Je tenhle článek vhodný na otvírák stránky, nebo dáme nahoru jiný text? Je tahle informace pro naše čtenáře vůbec zásadní, nebo ji nevydáme? Tuhle fotku, tamtu fotku, nebo žádnou fotku? Těchto dramaturgických rozhodnutí udělá editor nebo šéf rubriky deset denně. A samozřejmě vše může konzultovat s šéfredaktorem nebo jeho zástupcem. Finální odpovědnost tedy leží na „vyšším vedení“. Od toho tam je. 

V případě potřeby však tu odpovědnost šlo delegovat níže, a také se to dělo. V denní praxi třeba během dovolených, nedělních služeb, nemocí nebo z jiných běžných důvodů, kdy někdo z nadřízených nebyl přítomen. Proč to fungovalo? Protože my na nižších pozicích jsme věděli, jak asi by to šéfové chtěli. A oni nám naoplátku věřili, že uděláme maximum toho, co je v našich silách.

Pokud si šéf rubriky vzal volno na celý víkend, věděl, že o pondělní vydání se postará editor. A kdyby třeba šéfredaktor, jeho zástupci i šéfové rubrik onemocněli najednou, nemusel by je osud novin zásadně trápit. Jako vojenští seržanti by ty stránky pár dní dávali dohromady editoři. Byly by v nuancích třeba jiné, ale noviny by v pohodě vyšly a každý to věděl. 

Po Čendově odchodu přišly v poměrně rychlém sledu dvě události, které tuhle neporazitelnou mašinu rozklížily. Sabina Slonková si přivedla své lidi na pozice zástupců. Navzdory tomu, že ona i někteří její lidé kdysi v MfD působili, přicházeli v jiné době a do jiné redakce. Už tady to v soukolí začalo skřípat. Mužstvo si jelo dál svou, náčelníci se pokoušeli uplatnit svoje představy odjinud – a prostě se to nepotkávalo.

Zkáza byla dokonána ve chvíli, kdy Slonkovou nahradil Jaroslav Plesl. Ten „střední kádr“ ovšem zůstal. Takže najednou jsme měli jednotku, kde velitel praporu byl, dejme tomu, od dělostřelectva, moc se nechápal s veliteli rot, kteří přišli z letectva, a ti zase nerozuměli seržantům a mužstvu. Nestmelení společnou vizí. Nesžití mnoha společnými službami. Spolu s nebezpečnou politickou kastrací druhdy ostrého hlídacího psa byl tohle další hřebíček do rakve. 

Jaké jste jako šéfredaktorem měl zkušenosti s Pleslem?
Mizivé. Ani se Sabinou Slonkovou, ani s Jaroslavem Pleslem jsem jedinkrát pracovně nemluvil. Kultura je podle všeho nezajímala.

Změnilo se toho od roku 2013, kdy vydavatelství přešlo do rukou Babiše, hodně? Hlavně tedy pro kulturní rubriku?
Do Babišova nákupu se nestávalo, že by s námi umělci nemluvili proto, že pracujeme, kde pracujeme. To se obzvlášť v kultuře projevilo silně, a byť jsem to osobně chápal, práci nám to komplikovalo. Zpětně ještě jednou díky každému, kdo se nad nelásku vůči našemu majiteli dokázal povznést a rozhovor nám poskytl. Protože já nikoho necenzuroval.

Jinak se změnilo všechno, byť spíš plíživě. Další příklad, který mě napadá, byly pravidelné polední „výrobní“ porady, kde se hodnotilo aktuální a řešilo připravované vydání novin. Nikdy jsem tam nechodil rád, často se tam vedle praktických věcí mlátila i prázdná sláma. Až se mi nechce věřit, že teď budu žehrat na to, že jsme za kulturu na porady chodit přestali!

Jenže to prostě ilustruje izolaci, která kulturu v MfD postihla. Dřív bylo pravidlem, že pokud se stala událost typu úmrtí známé osobnosti, nebo ohlášený příjezd ještě žijící legendy třeba na karlovarský festival, okamžitě přispěchal někdo z vedení poradit se, případně rovnou zadat, že to téma od nás třeba chtějí zpracovat na titulní stranu. Když umřel Paul Newman, to bylo o nedělní službě, tak jsme s Mirkou nejdřív v šest odevzdali dvoustránku kultury, a potom za další dvě hodiny vyrobili newmanovské téma na strany 2 a 3. Ve dvou lidech, plivali jsme krev, ale zpětně ohlédnuto to vlastně bylo skvělé.

V redakci MFD jste působil dvanáct let. Proč jste se nakonec rozhodl odejít?
Těch faktorů samozřejmě byla celá řada. Klasická „únava materiálu“, nebo náběh na vyhoření, chcete-li. Chuť zkusit si po tolika letech, kdy má člověk už skoro pocit, že na něj nalepili inventární číslo, zase něco jiného. Nesoulad představ o mzdě. A samozřejmě v tom hrály roli kauzy spojené s Andrejem Babišem, které se novin dotýkaly. S každou další byl člověk o krůček blíž k tomu těmi dveřmi praštit. 

Kam jste nastoupil poté?
Nikam. Odešel jsem z Mafry k 31. srpnu 2019. Vzhledem ke zmíněnému vyhoření, nebo alespoň jeho hrozbě, jsem opravdu neměl chuť od září usednout v jiném kanclu a dělat něco podobného. Kdyby se mezitím objevil nějaký dream job, asi bych ho bral, ale to se nestalo. Takže volná noha.

Nelitujete svého odchodu?
Já jsem si to v životě nastavil tak, že lituju jen věcí, které jsem neudělal. Nerozhoupal se, neodvážil se. Prostě příležitosti, jakkoliv chimérní, které jsem nechal uplavat. Takže ne, odchodu nelituju. Byla to moje první výpověď v životě, a to je myslím lepší uskutečnit v pětatřiceti než třeba v pětapadesáti. 

Vím, že v současnosti vedete webový magazín Planeta Hudba, který funguje od letošního února. Co vás k tomu přivedlo?
Chuť vybudovat něco trvalejšího, vlastního, kde bych mohl být svým pánem. 

Proč zrovna magazín o hudbě?
Protože hudba je láska. Asi jako bešamel! Ne, vážně. Kromě loajality k nejbližším kolegům jsem v Mafře zůstával i proto, že mě psaní o hudbě bavilo a baví. Nechtěl jsem zahodit kontakty, které jsem si za poslední roky udělal, nechtěl jsem z toho prostředí úplně vypadnout. A protože psaní o ekonomice nebo sportu by mě nebavilo. A ani by mi to ani nešlo. 

Pro tento magazín píše i několik studentů z VOŠPu. Proč zrovna studenti?
Je pravda, že studenti nemají ještě tolik zkušeností jako „hotoví novináři“, ale za to mají nadšení a dravost, které nám „starým pardálům“ někdy už trochu chybí. A myslím, že když se spojí mladické nadšení se zkušeností, ten výsledný mix prostě funguje.

V posledních letech nebyl moc čas ani energie věnovat se v novinách elévům, aspoň tedy u nás v kultuře, kde člověk v zajetí režimu trojí uzávěrky (online, deník, sobotní příloha) je prostě rád, že stíhá, co má. Jenže jsem přesvědčený, že zrovna v médiích se lidé nejvíc naučí od zkušenějších kolegů v denní praxi. Aspoň já, to co umím, odkoukal a systémem pokus-omyl vydřel v redakci. Nemám to vyčtené z moudrých knih. Takže chci něco z toho, co jsem se naučil, předat dál.

A v neposlední řadě kontakt s lidmi mladšími o nějakých patnáct let člověka strašně nabíjí. Je to osvěžující. Nikdy jsem neměl problém pracovat s kolegy od dvaceti do sedmdesáti let. Věk je jen číslo. Ale obklopit se mladými je prostě super.

Máte v nové redakce i novináře, se kterými jste dříve spolupracoval např. v MFD nebo i jinde?
Nemám, protože jsme zatím na začátku, celý ten projekt budujeme odzdola a vlastně na koleni, takže v tuto chvíli není a ještě nějakou dobu asi nebude finančně soběstačný nebo dokonce výdělečný. (Mrk mrk na případné partnery a sponzory! ;-)) Ale až se zavedeme, ukážeme, co dovedeme, a nějaké peníze na solidní honoráře budou, vím o lidech, po kterých bych chtěl sáhnout.

Kde nebo čím jste se inspiroval?
Nemyslím si, že by za Planetou Hudba byla nějaká konkrétní inspirace. Možná spíš představa, jak to nedělat. 

Co je podstatou toho magazínu? Na co se zaměřujete?
Název Planeta Hudba by to měl vystihovat. Chceme psát o hudbě všech chutí a odrůd, ze všech i nemyslitelných úhlů pohledu. Nechceme a nebudeme mezi autorské články míchat tiskové zprávy stylem „copy & paste“ včetně gramatických chyb a překlepů, které tam zůstaly, což se pohříchu v mnoha redakcích děje. Umíme udělat vlastní překlepy a chyby! (hahaha) Já samozřejmě rozumím tomu, proč tak některá jiná média fungují, ale prostě by mě to nebavilo dělat. Pokud přijde TZ, která stojí za vydání, ale není kapacita přetvořit ji v nějaký zábavnější materiál, který je našich čtenářů hoden, umístíme ji do rubriky krátkých zpráv, to ano. Ale na otvírák se asi nedostane. 

A k tomu, co chceme dělat. Chceme přinášet třeba pohledy do zákulisí koncertů a nahrávácích studií, v plánu byly například reportáže přímo z kapelních dodávek. Tedy míst, kam se běžný fanoušek nepodívá, i když by třeba rád. To samozřejmě dočasně padlo s koronavirovou pandemií, start jsme načasovali opravdu luxusně. Nicméně tohle všechno snad pomine a i nadále bychom chtěli naplňovat přání, aby naše práce a její výstupy bavily fanoušky, hudebníky samotné a samozřejmě i nás. 

Proč webový magazín? Plánujete do budoucna i tištěnou verzi?
Já jsem samozřejmě člověk celoživotně oddaný printu. Ten pocit, když držíte na papíře vydaný svůj první článek, se s onlinem nedá srovnat. Ale doba je taková, jaká je. Webové vydávaní skoro nic nestojí, zatímco print je vyložený žrout peněz. Takže si nemyslím, že bychom v blízké budoucnosti mohli papírovou verzi uživit. I když by se mi líbilo třeba jednou za čas vydat na papíře výběr povedených textů, jako to nedávno skvěle udělali kolegové z Headlineru. To by mě bavilo moc, místo pravidelného periodika, kde je neustále potřeba dělat nějaké ústupky, připravit jedno vymazlené papírové vydání. Třeba to někdy klapne. 

Zakládal jste ho sám, nebo vám někdo pomáhal?
Já jsem nikdy nebyl úplný sólista a už vůbec se nepovažuju za byznysmana, tím méně nějak geniálního. Takže jsem ten projekt, plány a strategie kolem něj samozřejmě s řadou lidí z branže konzultoval.

Je to sice ještě krátká doba, ale už máte nějaké výsledky? Jak se magazínu daří?
Prvním, hlavním a pro mě zásadním výsledkem je to, že se na nás hudebníci nedívají skrz prsty, zvedají nám telefony a neposílají nás do háje, ani když si vymyslíme nějakou šílenost typu tahání otázek z klobouku. Protože bez vstřícnosti ze strany lidí, o kterých píšeme, by to nešlo.

Samozřejmě vybudovat si nějaké renomé je běh na dlouhou trať. Já do Planety Hudba vkládám své jméno, což je jistá záštita, jakkoliv tu nechci sebe sama nějak plácat po ramenou. Každopádně jsme zatím stále ve fázi, kdy chceme budovat povědomí o tom, že tu jsme a děláme, co děláme. Karantény nás teď trochu brzdí v rozletu, takže ta startovací fáze asi potrvá déle, než jsem si představoval. A jak se Planetě daří, si povíme tak za rok. 

Pracujete nyní jen na tomto projektu, nebo píšete i pro jiné médium?
Píšu pravidelně články do magazínu Autor in, který vydává pro své členy Ochranný svaz autorský, píšu do časopisu Rock & Pop a párkrát jsem napsal koncertní recenzi pro Novinky.cz. Docela mě bavilo napsat obsáhlejší reportáž o malé firmě Solvertech, která jiným pomáhá s logistikou. Zadaním bylo tenhle složitý byznys nějak srozumitelně popsat a byla to jednak docela finančně zajímavá zakázka a jednak příjemná nová zkušenost. Za každou možnost psát někam externě jsem samozřejmě vděčný.